V očích údiv, v srdci vděčnost.
Dřív jsme plánovali naše prázdniny tak, aby mohla být dcera co nejvíce ve vodě. Přes léto si dáváme pohov od rehabilitací, ale nejde 2 měsíce nic nedělat, tak jsme to řešili tím nejlepším možným způsobem – pohybem ve vodě.
Jenže roky plynou a je stále těžší a těžší dceru do vody dostat. Bazény ještě ok (otázka na jak dlouho), ale moře? Záleží, jak daleko je voda od místa, kam lze dojet s vozíkem, jak prudký je vstup do vody, jak daleko je mělčina, jaké jsou vlny.
Nést na zádech člověka, který váží více než 60 kg a jít přitom pískem je extrémně náročné, dostat se přes vlny kolikrát nemožné (a hlavně ne moc bezpečné).
O plážích v Barceloně jsem slyšela, ale neuměla si to představit. Do Španělska autem jsme chtěli už dlouho, ale dřív bychom si asi nikdy nevybrali hlavní sezónu, a hlavně pláže plné lidí… Ale co už, nějak jsme se s tím popasovali.
Pláže pro všechny
To, s čím jsme se setkali, nám vyrazilo dech. Barcelona má celkem 5 míst (Nova Icària, Bogatell, Barceloneta, Mar Bella a Llevant), kde je zázemí a kompletní servis pro všechny lidi, kteří mají nějakou fyzickou nedostatečnost.
Mají k dispozici nejen bezbariérové toalety, ale také sprchy a velké přebalovací pulty. Jako pecka, takhle uzpůsobené to nemáme ani doma!
Asistence pro lidi s pohybovým omezením
A teď pozor. V hlavní sezóně každý den od 10:30 do 19:30 hodin je tu tým lidí, kteří vám pomůžou dostat se do a z vody.
Za pár dní jsme tu potkali: starší lidi, kteří potřebovali jen přidržet. Lidi po úrazech, kterým moře určitě udělá moc dobře, ale sami by se tam bezpečně nedostali. Rodiny s dětmi s kombinovaným postižením. Ty nepotřebovali tolik fyzické dopomoci, ale myslím, že mít na blízku lidi schopné vám kdykoliv pomoct, když je vaše dítě u vody, je k nezaplacení.
Proč to Barcelona dělá? Protože chce, aby veřejná místa byla skutečně pro všechny. Aby lidé s funkčním omezením mohli veřejný prostor využívat stejně jako kdokoliv jiný. Je za tím dlouhodobá politika města v oblasti přístupnosti a inkluze. Barcelona dlouhodobě pracuje s konceptem „accessible city“ (přístupné město). Není to tedy tak, že by někdo jednou vybudoval rampu na pláži a tím to haslo. S přístupností se automaticky počítá ve všech projektech. Člověka na vozíku tu „neuklízí“ někam, kde nebude vidět, zpřístupňují všechny pláže. A dbají na to, aby takový člověk měl kromě snadnějšího přístupu k vodě, možnost využít sprchu, toaletu, restauraci, promenádu…
Bezbariérová celá trasa
K plážím se dostanete bezbariérovou hromadnou dopravou nebo zaparkujete pohodlně přímo u pláže. Mají tu několik míst jen pro vozíčkáře. A jelikož tu smí parkovat jen vozíčkáři, tak tu nikdo jiný opravdu neparkuje.
Po příchodu jsme se museli nejdříve zaregistrovat. Chtěli dcery doklad totožnosti. Další dny už stačilo nahlásit jen jméno.
Dcera vyfasovala dokonce vlastní lehátko (my ostatní jsme mohli mít židle nebo být normálně vedle na dece na písku).
Amfibická kára
Když jsme chtěli do vody, tak jsme jen požádali asistenční tým. V bezpečném zázemí na břehu jsme dceru přemístili na žlutou obojživelnou/amfibickou plážovou káru – tzv. amphibious wheelchair (silla anfibia). A pak s ní 3 lidi z týmu vyrazili do moře. My jsme pomáhali až ve vodě dostat se z káry. To šlo docela lehce. Trochu náročnější bylo dostat ji zpět na vozítko, když byly vlny. Ale vždy bylo okolo dost pomocných rukou, tak to vždy nějak šlo.
Ale chápu, že do vody se smí, jen když je na pláži vyvěšená zelená vlajka. Při žluté a červené se do vody nesmí (respektive oni vám nemohou pomáhat). Stalo se nám, že jsme dorazili na pláž Nova Icària a byla žlutá vlajka, ale hned za rohem na pláži Bogatell byla vlajka zelená. Takže je třeba se ptát (online se mi to zjistit nepodařilo).
Dcera se ve vodě umí pohybovat velmi dobře. Od malička chodí na plavání. Ale i tak s ní musí v moři vždy někdo být, protože se může dostat moc ke břehu do vln nebo do situace, kdy nemá sílu se přetočit. Lidem, kteří jsou imobilní ještě více, půjčí pomůcky.
Někdo z asistenčního týmu vždy navíc „hlídá“ na břehu, když mají někoho ve vodě. Dcera se cítila divně (že nad ní někdo „dozoruje“), ale jelikož jsem byla pár dní v Barceloně s dětmi sama, tak jsem za to byla dost ráda.
Další dny, už ve čtyřech, jsme přejeli na jiné místo Costa Brava a chodili do moře, kde měli jen modré plážové vozítko, které do vody nesmí. Moře bylo více rozbouřené a nemělo cenu jezdit jinam, protože byla stejně žlutá vlajka. Tak ji manžel nosil. Celkem makačka. Člověk pořád hlídá ostatní lidi, břeh, abychom nebyli moc daleko, ani moc blízko. Navíc hlídáme bráchu, protože ten se vrhá do vln jako blázen a i když je zcela samostatný, tak přeci jen občas na něj hodit oko člověk potřebuje… Po hodině ve vodě jsme byli vždy úplně vyřízení….
Jsem ráda, že jsme v Barceloně zažili klidné moře. Jezdila jsem tam s dětmi vždy po nějakém výletu a dcera se ráchala ve vodě klidně hodinu a půl v kuse.
A co je super na závěr koupání? To zázemí. Asistenční tým vám pomůže dostat se až do sprchy. Jako mě se z toho všeho chce brečet ještě teď. Ono převlékat na pláži nebo v autě velkou slečnu už není zrovna snadné, ale s takovým zázemím se umyje ještě lépe než na ubytování, které často nemá bezbariérovou koupelnu vůbec.
Pozor, vše bylo, i pro nás turisty, zdarma.
Samozřejmá přístupnost
Prohledávala jsem všechny možné zdroje, abych zjistila, co za tímto přístupem stojí a očividně je to dlouholeté úsilí, a hlavně jiný způsob myšlení. To si myslím, že je u nás stále ještě ta chybějící ingredience.
Barcelona přemýšlí o bezbariérovosti jako o součásti veřejného prostoru, ne jako o „speciální službě pro vozíčkáře“. A to je velký rozdíl.
Přístupnost je již přes 30 let součástí městské politiky. Hodně pomohly olympijské hry 1992, ale nebyl to ten hlavní důvod. Systém asistovaného koupání vznikal v rámci dlouhodobé politiky přístupnosti města. Samozřejmě hodně iniciované organizacemi lidí s postižením.
V roce 1989 založila Barcelona Institut Municipal de Persones amb Discapacitat (IMPD) – městský institut pro lidi s postižením. To a další iniciativy měly za následek, že se automaticky počítalo s aktivní účastí lidí s postižením ve všech fázích – v debatě, při formulování návrhů i při následném hodnocení projektů. A to je velmi důležité. Model „o nás, bez nás“ prostě nefunguje a každý, kdo o něčem rozhoduje by měl mít dost pokory a sebereflexe, aby toto chápal.
Zásadní bylo asi i přijetí Pla d’Accessibilitat de Barcelona 1996–2006. To je filozofie, která vyzdvihuje kvalitu života a autonomii pro všechny. S přístupností se prostě počítá od začátku a není vnímána jako zbytečný náklad navíc, ale jako hodnota města.
Takže zatímco u nás se diskutuje o novele Stavebního zákona, která by mohla prioritizovat ekonomické zájmy nad těmi lidskými, tak v Barceloně už dávno dali práva všech lidí na první místo.
A je to vidět i v ulicích. Vozíčkáře potkáváte všude…
Pláže? Stačily by přístupné školy!
Pláže u moře sice nemáme, ale můžeme se podívat na školy. Moje oblíbené téma. V Praze je většina škol bariérových.
Já a desítky dalších rodičů se pak cítíme, když požadujeme bezbariérové školy, jako žebráci, kteří chtějí nějaký nadstandard. A my přitom jen chceme, aby každé dítě mohlo chodit do spádové či jiné školy nebo do školy, na kterou udělá přijímací zkoušky.
Barcelona k tomu všemu nepotřebovala legislativu, ta přišla až následně. Španělsko má dnes celostátní zákony, které berou přístupnost jako součást rovnosti, nediskriminace a univerzální přístupnosti, nikoli pouze jako sociální službu. Katalánsko má navíc speciální zákony o přístupnosti pláží.
Je jasné, že to všechno stojí nemalé peníze, ale Barcelona bere investice do přístupnosti jako investice do veřejného prostoru. Chápete to? Vždyť by to mělo takto být úplně samozřejmé.
Všichni stárneme, všem se může stát úraz, můžeme onemocnět a pak je super vědět, že se s námi stále počítá…. V Barceloně může babička sednout na autobus, dojet na pláž. Tam ji usměvaví lidé pomohou do a z moře, na lehátko. Jak velký vliv to má na její fyzické a psychické zdraví? Nevrátí se celá tato investice pak několikanásobně někde jinde?
V tématu bezbariérových škol pořád jen slyším, jak je to jen pro malý počet dětí, jak jim má stačit schodolez… Jaký vliv to má na psychiku dětí, když moc dobře vnímají, že se s nimi nepočítá? Jaký vliv to má na jejich rodiče? Místo, aby jim někdo pomáhal situaci řešit, tak si je přehazují jako horký brambor.
Je to šíleně vyčerpávající. A vězte, že těch bojů máte jako pečující tolik, že se to často odráží na zdraví.
Změna nastavení
V Barceloně se nám líbilo moc (i přes to, že¨nejsme stavění na turistickou destinaci v hlavní sezóně). Bylo fajn prostě skočit na autobus (100 % bezbariérovost) nebo na metro (95 %, ale všechny hlavní turistické destinace přístupné) a někam se podívat.
Obávám se, že když se u nás nezmění myšlení, tak to bude drhnout pořád. Není to o tom „tak tam těm chudákům vozíčkářům udělejte plošinu…“ Je to o změně nastavení. Lidé s postižením mají právo být součástí města, a proto musíme město navrhovat tak, aby tomu tak skutečně mohlo být. Všechny další plány, standardy, rozpočty už se s tím správným nastavením připravují úplně jinak…
A nejde o plošinu, kterou někde nějak flákneme, aby se neřeklo, jde o celou bezbariérovou trasu: parkování, chodník, přístup do budovy, WC, personál…
Co myslíte? Jak dlouho bude Praze a dalším městům v ČR trvat, než změní nastavení?
Nedá se říct, že by Praha nic nedělala, ale pořád jsou to jednotlivosti. Barcelona přemýšlí o člověku, o tom, co potřebuje, aby mohl obývat veřejný prostor… To zahrnuje nejen přístup do budovy, ale i WC, cestu od MHD. A když to jinak nejde, tak zařídí asistenci, jak jsme se mohli přesvědčit na pláži.
Design měst pro všechny
Našla jsem, že pro to existuje název: princip universal design / design pro všechny.
Jsem si vědoma, že to, jak komunikujeme #vytahydoskol s universal design přímo neladí. Ale přijde mi, že jsme tak zoufalí, že nám rodičům zatím opravdu stačí aspoň ten výtah… To vše ostatní: cesta do školy, přístup opravdu do všech pater a učeben, do jídelny, do tělocvičny, do družiny a na hřiště, bezbariérové toalety, je ještě občas taková utopie, že si o tom všem jako celku zatím ani nedovolujeme snít…
Díky Barcelono, že jsi nám ukázala, jak to jít může. Cítili jsme se přijímaní, právoplatní a vlastně úplně obyčejní…
