Začátkem roku 2025 jsem byla oslovena Erikem Čiperou a Štěpánem Lohrem z Asistence o.p.s. s dotazem, zda by moje rodina měla zájem figurovat ve filmu o pečujících.
Asistence už iniciovala vznik dvou větších filmů, a to Povolání asistent (2024) a film Pátý stupeň (2023). Film Povolání asistent natočila režisérka a kameramanka Olga Malířová Špátová, která měla točit i nový film o pečujících. Film Povolání asistent jsem měla tu čest vidět na premiéře a moc se mi líbil. A to při rozhodování hrálo nemalou roli. Ale, i když jsem cítila, že je Olga velmi citlivá, stejně jsem se toho šíleně bála. Pustili byste si dobrovolně kameru do svého života?
Člověk se nerozhoduje jen sám za sebe. Samozřejmě jsme to diskutovali i s dětmi. Ale i když jim už bylo 10 a 12 let, tak si neuměli zcela představit, co všechno to obnáší.
Při sdílení našeho příběhu veřejnosti mám nastavená nějaká pravidla, mám vizi proč to dělám a mám nějaké hodnoty, které ctím. Většinou mám nad výstupy kontrolu, ale vůbec jsem netušila, zda je možné ji mít i v případě filmu.
rODINNÁ DEBATA
Při rodinné debatě jsme se zabývali tím, že vlastně zas až tak o moc nejde, protože jsme jen nepatrná zrnka ve velkém vesmíru. Ale také tím, že film by mohl být příležitostí ukázat svět rodin, ve kterých žije dítě s postižením, trochu jinak. Ukázat, že ani s těžkou diagnózou se nemusí jen přežívat. Že sice občas meleme z posledního, ale pak se taky radujeme, smějeme a milujeme.
Hlasování dopadlo 4:0, tedy jednoznačné ANO.
kDYŽ FILM VZNIKÁ V RUKOU PROFESIONÁLŮ
Olgy laskavost, milé jednání, soucit nám postupně pomáhali se zcela uvolnit. Jsem neskutečně vděčná, že absolutně respektovala všechna přání dcery. Nešlo ji o to zachytit ty nejdramatičtější scény. Ji šlo o to zachytit tu pravou podstatu. A za to si jí moc vážím.
pRVNÍ SHLÉDNUTÍ A POCITY
Když jsem se šla poprvé podívat na hotový film, měla jsem na hrudi obrovský kámen. Bylo mi špatně, byla jsem nervózní…
Film jsem shlédla a kámen spadl. A místo něj se do srdce vlilo něco jako naděje. Že se Olze povedlo zachytit to úplně nejpodstatnější – Obyčejný život.
Každý máme v životě plno výzev. Mít dítě s nějakým hendikepem možná patří mezi ty těžší, ale neznamená to konec. Naopak je to začátek cesty zpátky k sobě…
Natočili jsme hodně materiálu. Já namluvila dlouhé monology… A pak to tvůrčí tým vše sestříhal a poskládal do celku s životem Marty Borowiecové a jejího syna Martina. Vzniklo dílo, které je za mě unikátní.
Film není o těch nejtěžších dramatech, které zažíváme. Je jemný, citlivý. Prolínají se v něm různé aspekty péče, různá témata. Věřím, že když ho divák uvidí podruhé, potřetí, že v něm vždy najde něco nového. A o to mi šlo. Ukázat tu pestrost, ukázat naději, možnosti. Olga hledala podstatu a povedlo se jí dotknout se něčeho niterného, co zarezonuje bez toho, aby to šokovalo.
Osobně si myslím, že nebylo potřeba dalšího filmu, který ukazuje, jak brutální život rodin s postižením může být. Já myslím, že přišel čas ukazovat také to, co život s postižením a péče do života přináší a jak nás to mění. Jak to mění naše životní hodnoty, naše postoje, jak se tím dotýkáme opravdové podstaty bytí. Věřím, že lidé s postižením i pečující (pokud nezahořknou a nezlomí je to), mohou předávat určitá poselství.
Pokud je divák dostatečně otevřený a vědomý, tak v něm film může vzbudit soucit a ten potřebujeme, aby se něco měnilo. Lítosti už bylo dost, té není třeba. Je třeba už neotálet a jednat a měnit podmínky, aby ti, kteří sem přišli poznávat život s nějakým omezením, mohli žít důstojně.
Péče o osobu blízkou je běžnější, než si myslíme. A týkat se může opravdu každého. A proto bychom se všichni měli snažit, abychom společně vytvářeli takový systém, který nás v tom nenechá samotné.
jAK SE DĚLÁ FILM
Po shlédnutí prvního konceptu, ke kterému jsme se mohli vyjádřit, jsme byli pozváni do studia, kde se barví film. Musím říct, že to bylo moc zajímavé a jsem ráda, že jsme mohli nahlédnout trochu i pod pokličku toho, jak se film dokončuje.
pŘEDPREMIÉRA
4. prosince 2025 proběhla ve Francouzském institutu v Praze předpremiéra. Dorazila spousta přátel, partnerů, zástupců nejrůznějších organizací a někteří politici. Na závěrečné ovace ve stoje asi nikdy nezapomeneme.
pREMIÉRA V čESKÉ TELEVIZI
10. března 2026 byla premiéra FILMU NEZLOMNÉ v České televizi. Překvapilo mě, kolik reakcí film vzbudil. Dostala jsem hodně zpráv, emailů, a dokonce i několik darů. Lidé mi psali, že je velmi inspiruje moje práce a drží mi palce, abych v mém úsilí pokračovala i nadále.
Musím říct, že mě to opravdu potěšilo. Právě jsem totiž procházela velmi těžkým obdobím, ze kterého se ne a ne dostat. Znovu jsem odžívala některé věci spojené s péčí. Vyplouvaly opravdu těžká témata, které jsem musela zpracovávat. Cítila jsem se unavená a vyčerpaná. A najednou záplava takových krásných slov a ocenění… Někdo zhlédne dokument, pak si vás vyhledá, pošle vám nádherný vzkaz a navíc i peníze, abyste mohli pokračovat dál. Vauw.
Možná to nezmění celou tristní situaci pečujících a asi určitě jeden film nezmění celý svět, ale tyto reakce jsou pro mě signálem. Úplně jasným signálem, že dobra a lásky je mezi lidmi mnohem více, než se na první moment může zdát…
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji Asistence o.p.s. za tento projekt, Veronice Valentové a Nadace Kooperativy za to, že Asistenci a filmy podporuje. Děkuji Česká televize za koprodukci. A moc přeji právě vzniklé kampani Co bude dál co největší zásah.
Naše velké poděkování patří také celému týmu okolo Olgy (Šárka Sklenářová, Alžběta Boháčová, Eliška Bejčková, Michal Kinšt, Jan Ali Moravec, Norbi Kovács a další). Byli jste báječní. Do našich srdcí se vepsala vaše laskavost, vaše podpora, vaše kuráž i jemnost. Děkujeme.
Také děkujeme všem, kdo se nebál a šel do natáčení s námi. Děkujeme za vstřícnost škole, kam dcera chodila na první stupeň. Vážíme si paní učitelky Jirkové (a Cudrákové), paní asistentky Šípové, paní ředitelky Hanzalové, a to nejen za souhlas s natáčením, ale za těch 5 let na prvním stupni ZŠ. Moc děkujeme paní učitelce Bárové ze ZUŠky, která se dcery ujmula před 5 lety a trpělivě ji doprovází při hraní na flétnu. Děkujeme paní Pavlové z APA FTVS, díky které jsme si mohli zajezdit na kánoích, paddle boardu a dokonce na jachtě v Yacht klubu CERE. Děkujeme Katce Maříkové z Centra hiporehabilitace Mirákl, že už 12 let pomáhá naší dceři objevovat možnosti svého těla a vede ji k vědomému pohybu pomocí koní. A také moc děkujeme Petře Oswaldové a jejímu psovi Hugovi, ke kterým docházíme na Feldenkrais terapie.
Děkuji také všem divákům, kteří jste se na film podívali. I díky vám se nyní šíří poselství, které má potenciál změnit něco uvnitř nás, v našich srdcích.
Pokud můžete něco udělat, udělejte to. Ptejte se vašich politiků, jak pomáhají lidem s postižením a jejich rodinám. Pošlete nějakou kačku na organizace, které podporují pečující nebo lidi s hendikepem. Zapojte se do homesharingu. Zkuste si asistenci. Podpořte rodiny, kde chybí to nejdůležitější – zdraví. Nebojte se jich. Často jsou osamoceni, zdrceni, smutní, protože systém, respektive my jako společnost jsme je v tom nechali úplně samotné…
Je mi jasné, že budou lidé, kterým se film líbit nebude. I to je v pořádku. Pravděpodobně to bude tím, že si do filmu budou projektovat nějaké své bolesti a nevyřešená trápení. I to je informace, i to může být podnět k zamyšlení, otázka k diskusi. Nebojme se diskutovat, nebojme se otevírat těžká témata. Ty doby, kdy se tutlali a zavírali pod pokličku už jsou naštěstí pryč. Pořád si ale neseme následky…
Norma normálnosti
A na závěr jen malé zamyšlení. V naší společnosti potřebujeme přenastavit normu toho, co vnímáme jako normální. Moje dcera je sice na vozíku, ale jinak je to úplně normální holka. Chce trávit čas s kámoškami, chce chodit do školy, kterou si vybere, chce se smát a poznávat svět. A naopak: není normální ji tak nevidět…
K filmu vznikl krásný podcast s Evou Němčkovou z NeedoTalks podcast. Moc doporučuji poslechnout. Rozhovor s Olgou Špátovou Malířovou nejen k filmu proběhl v rámci Nočního mikrofóra na Českém rozhlasu s Barborou Cheucos.
Autor fotografií z předpremiéry: Štepán Lohr.
