Koukám na video, ve kterém má dcera mojí kamarádky baletní vystoupení. Moc jí to sluší a moc jí to jde. Nádherně se na to kouká. Je vidět, že jí to baví.
A náhle začnu brečet…
Myslela jsem, že tuhle fázi už mám za sebou. Fázi, kdy jsem nemohla chodit na dětská hřiště, protože jsem se nemohla dívat, jak si jiné děti můžou hrát a moje dcera ne… Rvalo mi to srdce. Hřiště bylo pro mě to nejhorší místo. Místo, kde jsem viděla ten šílený rozdíl v tom, jak slabé svaly moji dceru limitují…
Myslela jsem, že mám za sebou fáze, kdy se ostatní baví o sportovních úspěších svých dětí a já v tichosti odcházím z místnosti, protože mi nedělá dobře to poslouchat. Zatímco moje dcera makala a maká jako olympionik, tak jediným jejím úspěchem je to, že o něco déle chodila a nezhoršovala se jí skolióza… Bohužel ani to už neplatí…
Místo medailí si z ordinací odnáší další doporučení co dělat. A místo diplomů žádanky na vyšetření a lékařské zprávy, ve kterých má černé na bílém, jak se její zdravotní stav zhoršuje…
Myslela jsem si, že mám za sebou fázi, kdy mi vadilo mít pořád všechno jinak. Já bych tak strašně moc chtěla řešit jen to, co řeší ostatní rodiče….
Potřebuju brečet. A tak brečím.
Je asi normální, že to občas znovu zabolí. Že se to občas prodere na povrch a chce to ven. Občas se asi potřebuji naštvat, politovat, závidět…
Možná ale vidím jeden rozdíl v tom, jak jsem to vnímala dříve a dnes. Už se za to nesoudím.
I když s tím vším pracuji, rozumově si vše odůvodňuji, tak se prostě občas stává, že to znovu zabolí.
Oukej. Na chvíli jsem záviděla dceři kamarádky, že může být baletka. Na a co? To neznamená, že jí to nepřeji. Je to fajn holka a pokud jí to bude dál bavit, tak jí držím palce, ať se jí daří.
Na chvíli jsem se asi potřebovala jen trochu politovat a hlavně dceru, že nemůže být baletkou, běžkyní nebo já nevím čím. No a co? Tak nás na chvíli polituji.
Naučila jsem se svoje emoce pozorovat. Přiznám si je, nahlídnu na ně a oni se s pláčem odplaví a najednou jsou pryč. Odejdou. Samy. Nic víc proto nemusím dělat.
Přišlo to, přiznala jsem si to, nesoudila se, nechala jsem to projít, odplavilo se to a je to.
Cítím vděčnost. Vděčnost, že tyhle chvíle přicházejí. Jednak díky nim vím, že jsem pořád citlivá máma, která miluje… A mámy takové věci občas prostě zabolí.
A jednak mi to pomáhá si připomenout, že to, jak žijeme a jaký máme život není úplně běžné a standardní. Nějak cítím, že kdybych to zcela přijala, tak bych tím možná taky trochu rezignovala. Náš život je ale o neustálém balancování. Neumím to vysvětlit, ale tyhle momenty ve mně startují takový nějaký vnitřní motor, který mě pohání v tom to nevzdávat. Hledat cesty.
Ty cesty jsou různé. A tady je ta krása toho všeho. Díky porozumění všemu, co se ve mně odehrává, můžu ty cesty hledat vědomě. Jsou mojí/naší svobodnou volbou. Nenechávám se ovládat ani negativními myšlenkami, ani emocemi, ani okolnostmi. Můžu a jsem aktivním tvůrcem svého / našeho života.
Přijímám svoje stíny. Nemusím ale pasivně přijímat to, že něco nějak je teď.
Včera ta cesta byla nějaká a dnes může být jiná. Neustále se mění okolnosti a realita, ve které žijeme. Nic mi nebrání věřit tomu, že moje dcera bude moc být kýmkoliv bude chtít.
A jak to všechno odeznělo, tak postupně naskakuje racionalita. Vždyť já vím, že se máme hezky. Že moje dcera má bohatší a pestřejší život než většina dětí na planetě. Já vím, že nemá cenu se srovnávat, litovat, závidět. 95 % času to tak mám…
A těch 5 %? Za ty jsem vděčná. Pomáhají totiž tvořit těch 95 %. A možná je to někdy poměrově jinak. A i kdyby, tak je to vlastně taky oukej.
Celek je jen tak silný, jak silná je jeho nejslabší část. Ale co je slabost a co je síla? Je fyzická síla víc než síla ducha? Co když naše společnost potřebuje něco jiného než více fyzické síly?
Moje dcera mě díky své diagnóze učí spoustu věcí. Zpracovávat, pozorovat a nehodnotit moje emoce by mi občas už i šlo. Nic není špatně a vše je přesně tak jak má být…
A možná moje malé zamyšlení někomu pomůže. Někomu, kdo si myslí, že by se mělo to či ono… Někomu, kdo se stydí za to, co cítí… Neovlivníme to, že občas máme slabou chvilku. To je v pořádku. Můžeme ale ovlivnit náš přístup k životu, naše celkové nastavení.
Já jsem se rozhodla, že budu na svět nahlížet pozitivně. Ale to samozřejmě neznamená, že bych u toho popírala svoje emoce a neměla propady a slabé chvilky. Prostě beru dcery diagnózu jako velkou životní zkušenost. Mít dítě s hendikepem je nejvyšší škola života. Studium je většinou na dlouhé roky. Z člověka se stane specialista na tolik oborů, že by to žádná jiná škola nemohla nikdy nabídnout. Je to škola, ve které nejde chybovat, všechno jsou jen další a další zkušenosti…
Proč se mi vlastně chtělo brečet?
Už ani nevím…
