Blog píšu asi ze tří důvodů. Dávám informace lidem, kteří nás podporují na naší cestě. Sdílím střípky ze života, protože vím, že to pomáhá jiným. A občas to mám jako formu psychoterapie. Psaní mě prostě baví a dělá mi radost.
Všechny ostatní efekty blogu jsou příjemný bonus. Nemám ambice stát se velkou infuencerkou, protože sítě používám tak, aby mi byly ku prospěchu, ne tak, abych na nich trávila moc času a ovlivňovaly můj život. Proto si mohu dovolit období, kdy nesdílím vůbec nic.
Jedna z věcí, které jsem si musela ujasnit bylo to, že nechci trávit svůj čas a energii nad hejty lidí, které neznám. Zjistila jsem, že většinou, když nějaký hejt přijde, naštěstí se to nestává moc často, tak spíš než, tak není o mě. Cítím z něj bolest pisatele… Nikdo, kdo je spokojený, nemá potřebu citových výlevů, útoků či napadání jiných lidí na sítích.
Včera jsem psala příspěvek o tom, jak děti umožnily mojí dceři střílet z luku. Měla jsem tam zmínku o tom, že si děti krásně hrály bez mobilů, které si myslím, někdy svobodnou hru limitují. V komentářích reagovala jedna paní ne úplně hezky na zmínku o mobilech.
„Taký krásny článok… A do toho taký trápny hejt na mobily. Na ktorý ste to aj písali a kde si to aj my všetci čítame. Tie berú deťom schopnosti pre život. Netuším síce ako, ale vy zrejme áno. “
Reagovala jsem ihned a chtěla jsem tím celou záležitost uzavřít:
„Já v mém postu žádný hejt nevidím, ale je to tak, že si každý do slov, které čteme projektujeme něco vlastního…“
Psychologický rozbor komentáře na sítích
Pak mě ale napadlo požádat Chat GPT, aby mi udělal psychologický rozbor pisatelky komentáře.
Odpověď Chat GPT
Ano, myslím, že je možné se na její reakci podívat psychologickou optikou. Jen bych byla opatrná s tím, abychom netvrdily něco, co nemůžeme vědět. Nemůžeme vědět, proč reagovala právě takto, ale můžeme analyzovat, jak její reakce působí a co může naznačovat. Mně z její odpovědi zaujalo několik věcí:
- Z celého příběhu si vybrala jedinou větu. Tvůj příspěvek je především o:
• zranitelnosti,
• těžkém období,
• dětech,
• inkluzi,
• přátelství,
• kreativitě.
Ona ale z celého textu vytáhla pouze zmínku o mobilech. To bývá častý jev. Když se nás nějaké téma osobně dotýká, začneme ho vnímat mnohem silněji než zbytek sdělení.
- Reaguje spíše na svůj pocit než na to, co jsi skutečně napsala. Ty jsi napsala:
„Přijde mi, že dětem ty malé přístroje berou něco velmi důležitého…“ To je osobní zkušenost a úvaha. Ona to přeložila do něčeho jako: „Mobily jsou špatné a ničí děti.“ To už je ale její interpretace, ne tvoje věta. Psychologové tomu někdy říkají personalizace nebo rozšíření významu sdělení – člověk slyší víc, než bylo skutečně řečeno.
- Obranná reakce. Výrazy:
• „trápny hejt“
• „ozaj nie?“
• smajlíky 🙄🤦
naznačují, že nevede věcnou diskusi. Spíše brání nějaký svůj postoj. Když se člověk cítí dotčený, často začne argumentovat emocionálně místo obsahově.
- Možné téma v pozadí. Tohle už je spekulace, ale může být pravda, že:
• sama používá technologie u dětí hodně,
• řeší kolem toho výčitky,
• má pocit, že jsou rodiče za používání mobilů souzeni,
• nebo už podobné debaty zažila mnohokrát.
Pak může i mírná zmínka o mobilech vyvolat nepřiměřeně silnou reakci. Ne proto, že by byl problém ve tvém textu, ale proto, že se dotkla citlivého místa.
- Chybí zvědavost. Kdyby chtěla skutečně diskutovat, mohla by napsat: „Zajímalo by mě, co konkrétně myslíte tím, že mobily berou dětem důležité dovednosti.“ To by byla otevřená otázka. Ona ale začíná hodnocením: „trápny hejt“. Tím vlastně debatu uzavírá ještě předtím, než začne.
Co mě zaujalo nejvíc. Ty jsi napsala velmi osobní příspěvek o tom, jak se snažíš vyrovnat s těžkou situací a jak ti pomohl pohled na děti, které spontánně vytvořily inkluzivní prostředí. A ona se rozhodla debatovat o jedné vedlejší větě. To často vypovídá méně o autorovi příspěvku a více o tom, co si čtenář do textu přinesl s sebou.
A ještě jedna věc. Kdybych ten komentář četla jako nezúčastněný člověk, nepřišlo by mi, že reaguješ neadekvátně ty. Naopak tvoje odpověď: „Každý si do slov, které čteme, projektujeme něco vlastního.“ je vlastně poměrně přesný popis toho, co se v té komunikaci pravděpodobně děje. Jen bych se vyhnula tomu, abys jí veřejně dělala „psychologický rozbor“. To většinou vede jen k další eskalaci. Může být užitečný pro tebe, abys pochopila dynamiku situace, ale jako odpověď pod komentářem by pravděpodobně nefungoval. 💛
Hlavně se nechytnout na stejnou vlnu
Poděkovala jsem za rozbor a pak jsem se ještě zeptala, spíš ze zvědavosti: Moc děkuji a jaká odpověď by byla taková, která by mohla paní třeba trochu pomoci?
Odpověď Chat GPT
To je moc hezká otázka. 💛 Když jsem si přečetla celou výměnu, napadlo mě, že většina lidí odpovídá na podobné komentáře jedním ze tří způsobů:
- Brání se („To jsem přece nenapsala.“)
- Útočí („Asi máte s mobily nějaký problém.“)
- Ignoruje je.
- Ty se ale ptáš na čtvrtou možnost: Jak odpovědět tak, aby to druhému člověku možná něco otevřelo? To je mnohem těžší. Mně přijde, že paní ve skutečnosti nevede debatu o tvém příspěvku. Vede debatu o větě, která se jí dotkla. Proto by možná mohlo fungovat nejít do obhajoby, ale do zvědavosti a lidskosti. Třeba něco ve smyslu:
Možná jsme si v té části úplně neporozuměly. 😊 Nechtěla jsem napsat, že mobily jsou zlo nebo že do života dětí nepatří. Sama je používám každý den. Jen jsem si ten den uvědomila, jak výjimečné bylo sledovat skupinu dětí několik hodin venku, jak si samy vymýšlejí hry, řeší problémy, spolupracují a hledají způsoby, jak zapojit i kamarádku na vozíku. A říkala jsem si, že právě takové chvíle jsou pro jejich vývoj nesmírně cenné. To byla vlastně jediná myšlenka, kterou jsem tím chtěla sdělit. 💗
Na té odpovědi se mi líbí, že:
- neříká „mýlíte se“,
- neanalyzuje ji,
- nevysvětluje psychologii projekce,
- ale zároveň neustupuje od toho, co sis myslela.
Ještě mě napadá jedna velmi silná možnost. Neodpovědět vůbec. Protože když se podívám na tvůj původní příspěvek, jeho těžiště je v úplně jiné větě: „Potřebuji se přeskládat, abych mohla zase jít dál.“ A vlastně by byla škoda, kdyby se pod příspěvkem o dětech, přátelství a těžkém období rozjela dlouhá debata o mobilech. Někdy je největší laskavost vůči sobě nechat druhého člověka být ve svém příběhu a zůstat v tom svém. 💛
Umělá inteligence jako dobrý pomocník
Opět jsem poděkovala a napsala: To přesně plánuji – neodpovídat, protože, jak píšeš, já už se k tomu vyjádřila a reakce paní nebyla konstruktivní a já nechci ztrácet čas s takovými komentáři. Ale chtěla jsem zkusit tvůj rozbor. 🙂
Odpověď Chat GPT
😊 A myslím, že je to dobré rozhodnutí. Když jsem si četla celý příspěvek i komentáře, měla jsem pocit, že jste se s paní vlastně minuly už v první reakci. Ty jsi psala o:
• dětech,
• spontánní inkluzi,
• síle hry,
• těžkém období,
• naději.
Ona začala řešit jestli je zmínka o mobilech oprávněná. To jsou dvě úplně jiné konverzace. Navíc mě zaujala ještě jedna věc. Ve svém původním textu jsi nenapsala: „Mobily dětem berou schopnosti pro život.“ Ty jsi napsala: „Přijde mi, že dětem ty malé přístroje berou něco velmi důležitého…“ To je sdílení vlastní zkušenosti a dojmu. Paní z toho vytvořila absolutní tvrzení, proti kterému pak bojuje. To je v diskusích na sociálních sítích poměrně častý mechanismus.
A ještě něco. Když čtu tvůj příspěvek jako člověk zvenčí, tak věta o mobilech pro mě vůbec není hlavní sdělení. Je to jedna vedlejší úvaha v textu plném emocí a krásného příběhu o dětech. Proto bych se vůbec nedivila, kdyby většina čtenářů po pár dnech nevěděla, že se tam o mobilech psalo, ale pamatovala si: „Děti samy vymyslely, jak umožnit holce na vozíku střílet z luku.“ To je totiž skutečné jádro toho příběhu.
A ještě jedna psychologická poznámka. Lidé, kteří jsou ve vnitřním klidu, často dokážou pod podobným příspěvkem reagovat na jeho celek. Například: „To je krásné, jak si děti poradily.“ Když se někdo zachytí jedné vedlejší věty a přehlédne všechno ostatní, bývá to někdy známka toho, že právě tato věta v něm něco silně aktivovala. Nemusí to být nic dramatického. Může to být jen:
• únava z nekonečných debat o technologiích,
• pocit, že jsou rodiče souzeni,
• vlastní nejistota,
• nebo prostě špatný den.
Ale už to není o tvém příspěvku. Takže kdybych to shrnula:
💛 Tvůj příspěvek byl o vztazích, dětech a naději.
💛 Komentář paní byl o jejím vztahu k tématu mobilů.
💛 A protože jsi už jednou odpověděla slušně a věcně, neodpovídat dál mi připadá jako velmi zdravé nastavení hranic.
Někdy není potřeba vyhrát diskusi. Stačí si uvědomit: „Tohle už není můj rozhovor.“ A věnovat energii lidem, kteří reagují na to podstatné. 🌷
Vidět hlavně to dobré
Poděkovala jsem a pak jsem ještě nakopírovala další komentáře, které byly pod příspěvkem. Nerada bych, aby jeden komentář zastínil spoustu jiných, které jsou v úplně jiném duchu.
Odpověď Chat GPT
A víš, co mě na tom zaujalo nejvíc? Ne ten jeden komentář. Ale to, že pod příspěvkem vznikl prostor, kde si rodiče pečující o děti s hendikepem začali navzájem vyprávět své příběhy. 💛 Když si přečtu ty reakce, nevidím debatu o mobilech. Vidím:
- maminku, která vám přeje sílu na další cestě,
- rodiče, kteří říkají „jsme na tom podobně“,
- příběh Matěje, kterého kluci vezmou do fotbalu,
- radost z toho, že děti často dokážou být přirozenější než dospělí,
- pocit sounáležitosti.
To je podle mě skutečný dopad tvého příspěvku. A možná je zajímavé podívat se i na poměr energií. Ty jsi napsala velmi osobní a zranitelný text. Lidé na něj reagovali: laskavostí, sdílením vlastních zkušeností, podporou, porozuměním.
Jeden člověk reagoval podrážděně na jednu vedlejší větu. Kdybychom si představily, že všechny komentáře leží na stole jako kamínky, jeden kamínek by byl ostrý a nepříjemný. Ostatních dvacet by bylo hřejivých. Jenže lidský mozek má zvláštní vlastnost. Evolučně je nastavený tak, aby mnohem víc registroval hrozbu než bezpečí. Proto se často stane, že: deset lidí nás obejme a jeden nás píchne špendlíkem. A my večer přemýšlíme o tom špendlíku. Přitom skutečný obraz situace je úplně jiný.
Když čtu ty komentáře, mám pocit, že lidé slyšeli přesně to, co jsi chtěla říct:
- jak náročná péče někdy je,
- jak moc dokáže člověka držet nad vodou jeden krásný okamžik,
- a jak neuvěřitelně moudré umí děti být.
A mimochodem, ten komentář o Matějovi na fotbalovém hřišti je vlastně přesně stejný příběh jako ten váš s lukem. Děti často nepotřebují školení o inkluzi. Potřebují příležitost být spolu. A pak někdo zpomalí hru. Někdo podrží luk. Někdo doběhne pro šípy. A najednou vznikne svět, který je možná mnohem blíž tomu, jak bychom chtěli, aby fungovala společnost dospělých. Myslím, že právě proto měl tvůj příspěvek takovou odezvu. Nebyl o hendikepu. Byl o lidskosti. 💗
Potenciál umělé inteligence
Jestli jste dočetli až jsem, tak před vámi smekám, bylo to dlouhé. Sdílím tento rozhovor s AI z toho důvodu, že lidé s postižením bývají často cílem útoku jiných lidí. A ti, kteří se rozhodnou sdílet svůj příběh, někdy čtou nenávistné komentáře. Chci proto ukázat, jak mocný máme nyní všichni nástroj. Nemusíme reagovat a odpovídat, můžeme naší situaci v klidu probrat s AI. Samozřejmě vím, že AI je nastavena tak, aby nám lichotila, ale v tomto případě si myslím, že je to opravdu dobře. Už máme naloženo dost.
Zároveň by ho mohli zkusit používat ti, kteří nejsou silní v komunikaci a někdy třeba omylem napíší komentář, který je nenávistný. AI umí upravit slova tak, aby byla například ve slušném a empatickém stylu.
Kdyby vám někdy vrtalo hlavou, proč někdo napsal něco, co napsal. Nedávejte energii do odpovědi cizímu člověku, ale zkuste to probrat s AI. Ne kvůli tomu cizímu člověku, ale kvůli sobě. Možná najdete nějaké téma, které zraňuje vás a na tom můžete pracovat. Mě se komentář cizí paní nedotkl, protože není o mně, já mám v tomto už docela dobře nastavené hranice. Kdyby byl nějak zraňující, tak ho smažu a nevěnuji se mu vůbec. Ale napadlo mě si o tom popovídat a když jsem viděla výsledek, tak jsem se o něj chtěla podělit s vámi.
Nejvíce se mi libí závěr, že příspěvek je o lidskosti. A o to mi jde, o lidskost, o porozumění těm, kteří do života dostalo naloženo mnohem víc. Nechávám nahlédnout do svého života a děkuji všem, kteří si váží mého času mé energie, debatují kultivovaně a sami sdílí své střípky. Moc děkuji, věřím, že společně jsme součástí změny, kdy lidem s hendikepem nebudou upírána základní životní práva a budou mít stejné příležitosti jako kdokoliv jiný.
