Poprvé v životě jsem vyrazila někam na delší dobu úplně sama.
Udělala jsem to zcela záměrně, protože jsem potřebovala čas jen pro sebe. Camino jsem si vybrala, protože mi přišlo bezpečné. A Primitivo, protože hory.
Myslela jsem si, že mým hlavním tématem, bude svoboda. Nechtěla jsem si nic zamlouvat dopředu, chtěla jsem spát venku a případně se přesouvat autobusy, když se mi nebude chtít chodit…
Vše bylo jinak
Už první den jsem zjistila, že svoboda bude znamenat, že si nějaké ubytování zamluvím, protože se pak nebudu muset bát, že někam dojdu a nebude místo…
Nebo hledat nějaký plac venku, když je venku hodně mokro (stan jsem neměla) a dost zima.
Také jsem zjistila, že camino není jako jiné treky. Tady je ubytování po ubytovnách nazvaných albergue součástí cesty….
Zkusila jsem spát v komunitních i soukromých albergue, v hostelech i v pensionu…
Zažila jsem, že někteří lidé umí chrápat a vydávat u toho zvuky jako ta nejhlučnější motorová pila v akci…
Rozdíl mezi camino a jiným trekem
Oproti trekům, při kterých se spí venku, mají ubytovny na caminu tu výhodu, že v nich jsou sprchy. Někdy i večeře a snídaně.
Poutník na caminu si tak nikdy nebere moc vody ani jídla, za to si nosí boty na přezutí a ručník.
Jednu věc jsem se ale domnívala správně. Bezpečnost. Moje první kroky vedli ulicemi města Oviedo v 7 h ráno. Svítalo až 8:30. Nebylo to příjemné vyrazit sama do neznáma v cizím městě, ale postupně jsem zjistila, že absolutně není, čeho se bát. Camino a poutníci mají od místních opravdu speciální ochranu. Vždy a všude jsem se cítila maximálně bezpečně, a to jsem chodila sama i za tmy hodně brzy ráno.
Když podceníte přípravu
Nejvíc jsem podcenila boty. Mám Altry s nulovým dropem, prošla jsem v nich už hodně (třeba celou Mallorcu), ale od začátku letošního roku mě z nich šíleně začaly bolet nohy.
Nechtělo se mi zkoušet jiné, když jsou mi tak pohodlné a už jsem v nich toho zvládla hodně. Koupila jsem si tedy nové, ale ty samé…
Asi největší chyba. Doslova jsem trpěla. Od prvního dne, kdy jsem ušla 25 km. Šlo se mi hezky, ale s každým dalším krokem mě více a více bolely paty a achillovky. Protahovala jsem se, masírovala, ale každý den to bylo horší a horší…
Každý krok jako utrpení
Někdy jsem už ke konci dne nemohla dojít. Každý krok pro mě byl utrpení… Trochu pomohla mast z lékárny na uvolnění, která mi pomohla lépe masírovat, ale stejně…
Byla jsem pomalá, ale chodila jsem dlouhé vzdálenosti, protože jsem měla málo času.
Camino Primitivo má 320 km. Já měla 13 dní. Ale dala jsem si výzvu, že to chci ujít za 12, abych měla ještě jeden den volný a mohla se zajet podívat k oceánu.
Pořád jsem si říkala, že to nemůžu zvládnout a že si to někde zkrátím nějakým autobusem.
Nezkrátila. Prostě jsem vždy nějak šla. A nějak došla….
Až 100 km před cílem byla první možnost koupit si boty. Já byla v nějakém naivním módu, že už je to jen stovka, tak že to už dojdu a tu možnost nevyužila… Ach jo… Sto kilometrů je pořád slušná dálka, hlavně, když spousta cest vede po asfaltu…
Až po 50 km byla další možnost. To jsem přímo procházela okolo obchodu s obuví. Koupila jsem si jediné, které mi jakž takž sedly. Sketchers, ve kterých jsem ušla posledních 50 km. Pár kilometrů před obchodem už jsem brečela bolestí. Už to prostě nešlo. Paty (nebo spíš šlachy v nich) a achillovky už byly úplně zničené, a i s novými botami jsem to cítila. Do nohou mi občas vystřelovala taková bolest, že jsem myslela, že neudělám další krok. K tomu bolest kolene a puchýře. Ale to jsou vedle bolavých pat prkotiny, se kterými se dá normálně fungovat…
Nevím, proč se to změnilo, že boty, se kterými jsem byla roky v pohodě, už prostě mít nemůžu. Asi stáří. Každopádně je úsměvné, že zrovna já si musela cestu tak zpestřit. Jako bych už neměla i tak naloženo až až…
Když chůze léčí
První dny pro mě byly ve znamení léčení bolesti a smutku. Nějak se ve mně vše nahromadilo a nesmírně mě to svíralo a tížilo. Neměla jsem chuť se s nikým bavit…
A přesto jsem se potkávala se stále stejnými lidmi. Tři ženy, které vyrazily ve stejný den jako já se spojily a putovaly dohromady. O to já absolutně nestála. Byla jsem mnohem pomalejší, ale ony dělaly dlouhé pauzy, a tak jsem se potkávaly a potkávaly až jsme se spřátelily a když jsem si po pár dnech odžila své smutky a bolest, začala jsem si s nimi i já domlouvat ubytování. Jedna (Španělka) se odpojila po 220 km, protože musela zpět domů a my 3 to nakonec došly společně. Mladá Němka a Italka žijící ve Švýcarsku. Přes den jsem chodila sama, ale bylo prima mít večer v ubytování kámošky. Posledních 16 kilometrů jsme do Santiaga došly společně.
Italka se pro mě stála světlem na mojí cestě. Byla neskutečně přátelská a propojovala lidi okolo sebe. Měla stejný smysl pro humor, tak jsme se společně hodně nasmály a dělaly si legraci z blbostí.
Hodně lidí okolo nás bylo Španělů. Já se španělsky domluvím, ale není to na hluboké konverzace. U společných večeří často převažovala španělština. Bavili jsme se o všem a vlastně o ničem. Dělalo mi radost i jen poslouchat malebné zvuky jazyka, který mám tak ráda. A když bylo třeba, vždy nám někdo pomohl s překladem z nebo do angličtiny.
Tohle dělá z camina taky něco jiného než normální trek. Potkávají se tu lidé z různých koutů světa. Někdy na okamžik, někdy na pár dní. Někdy sdílejí obecné věci, někdy hluboké myšlenky. Někdy jen někoho cítíte a víte, že máte stejný náhled na život. A někdy se někomu raději vyhnete obloukem. Určitě neplatí, co poutník to super týpek nebo super baba…
V říjnu už na Primitivu moc lidí není. Často se nám stalo, že jsme byli poslední hosté a ubytování třeba den nebo týden po nás zavíralo.
Často jsem cely den ani nikoho nepotkala. A tak jsem měla prostor odžívat to, co potřebovalo být odžito. Občas jsem pro slzy neviděla na cestu…
Sama v horách se svými emocemi
V horách jsem dala průchod vzteku. Křičela jsem a nadávala, až jsem z toho nemohla mluvit. Bylo to tak úlevné. V normálním životě není moc prostor tyto emoce vyjádřit. Hromadí se a hromadí. Jako máma dcery s postižením zažívám hodně frustrací, které nemám jak ventilovat. A tak jsem v horách ventil vypustila. Naplno.
Procházela jsem úsekem Hospitales. Nejdelším úsekem na Camino Primitivo, kde není voda ani možnost koupit si něco k jídlu. Dělá se z toho strašák. Pro mě to byl ten nejkrásnější den, i když jsme měli zrovna mlhu a museli ujít 28 km. Navíc se nechodilo po asfaltu, a tak mě tak netrápila bolest nohou… Okolo nás se pásli koně a krávy. Stromy byly ponořené do magické mlhy a já si užívala ten pocit, že jsem nedílnou součástí všeho okolo mě.
Vykřičela jsem se tam ze všech svých frustrací. A jako by v tom se mnou příroda spolupracovala. Když už nebylo co křičet, mračna se rozestoupila a hory se ukázaly v celé své kráse. Bylo to nádherné.
Když se Camino Primitivo potká s Camino Francés
Mnohem těžších bylo pro mě posledních 50 km. To se totiž Camino Primitivo propojí s Camino Frances. To je mnohem delší trasa, ale posledních 100 km úsek jdou lidé, kteří chtějí nebo mohou jít jen nezbytný základ do Santiaga (za 100 km dostanou na konci oficiální potvrzení o úspěšném vykonání pouti). Doslova jsme začali narážet na davy lidí. Byl to pro mě neskutečný šok. Po 10 dnech klidu a známých tváří najednou davy lidí. Byla jsem tak zcitlivělá, že na mě doléhaly všechny cizí energie velmi negativně. Jedenáctý den jsem tak šla a brečela nejen z bolesti nohou, ale také z toho, že je vše najednou tak jiné a já už nemám svůj klid.
I kamarádi se rozutekli. Někdo šel pomaleji, někdo naopak mnohem rychleji. Byla jsem ráda za italku s němkou, zůstávaly mým opěrných bodem…
Dieta na caminu?
Hodně mě překvapilo, jak se dá na caminu jíst bezlepkově. Myslela jsem si, že to bude obrovský problém, ale nebyl. Já to moc neřeším, protože mám „jen“ intoleranci, ale překvapilo mě, jak celkem lehce se to dá i s takovouto dietou zvládnout.
Camino ti nedá co chceš, ale co potřebuješ
Myslela jsem si, jak cestou utříbím myšlenky, srovnám priority a sestavím plán, co v životě dál. Ale přijde mi to jako další bláhovost. Člověk se spíš stará o to, kde se nají, kde bude spát, snaží se nesoustředit na bolest a na nic dalšího už téměř není prostor…
Pořád jsem se k tomu vracela a vždy si říkala, tak dnes… Ale nedalo se to. V hlavě bylo prázdno…
Jak se říká: „camino ti nedá, co chceš, ale co potřebuješ.“ A já prostě asi potřebovala ulevit od nahromaděných emocí a mít prázdnou hlavu.
Povídala jsem si nahlas se zvířaty a každé ráno zdravila slunce. Vycházeli jsme totiž často za tmy a východ slunce potkávali na horizontu hor. Děkovala jsem mu, že nás doprovází. První týden bylo nádherně, druhý týden se dost ochladilo, ale pořád bylo hezky.
Pršet začalo, až když jsem třináctý den dojela do Fisterry, na úplný konec camina. Došla jsem k majáku až na samý konec světa a v ten moment se spustil déšť. Bylo to pro mě tak symbolické, že jsem se z deště radovala. Dokonalé propojení s živly. Děkuji za to.
Vzpomínky, které zůstanou v srdci
Asi nejvíc budu vzpomínat na noc v Albergue Bodenaya. Je to soukromé albergue, které vedou Allison a Alberto. Platí se donativo, to znamená, že cena za ubytko a jídlo není pevně stanovená. Každý platí, kolik může a chce. Říká se, že ten, kdo může, by měl zaplatit více za ty poutníky, kteří nemůžou. A tak jsem se snažila dát vždy minimálně stejně jako v jiných ubytování plus něco málo navíc.
Alberto a Alison měli krátkou řeč před večeří. Dotkli se toho, co pro ně camino znamená a proč jsou vděční, že tady mohou být a každý večer večeřet s poutníky z celého světa. Mluvili o vděčnosti. Jaké privilegium moci se vydat na takovou cestu. Kolik lidí by chtělo, ale nemohou. To už jsem bulela jako želva. Bytostně jsem si uvědomovala, že mám obrovské štěstí, že mohu takovou cestu absolvovat, že můžu chodit a že mě můžou bolet nohy…
Nebylo to jen o slovech. Jejich proslov šel přímo z jejich duší. Jejich řeč a jejich činy i srdce byly v naprostém souladu. A to je něco, co se v dnešním světě málo vidí.
Povídala jsem si s Allison o životě. Řekla ji o své dceři. A jak jsem čekala, nepřišla žádná klišé, nevyžádané rady ani bagatelizace, jen dotazy a čirý a laskavý soucit. Když jsem odcházela a loučila se, přišlo mi, že se loučím s někým velmi blízkým.
Jiné ubytování zůstane v mém srdci zase úplně jinak. Byl to takový albergue motorest (Complejo O Piñeiral), kde se nás sešlo 6. Na večeři jsme museli čekat až do 20 h (standardní čas, kdy se ve Španělsku otevírají restaurace na večeři). Jindy jsme v tento čas chodili už spát. Ale čekání se vyplatilo. Ochutnali jsme chobotnice po galicijsku, zamburiñas (neboli hřebenatky či mušle svatého Jakuba), které jsou symbolem camina, pimientos de Padrón (grilované papričky) a další dobroty. A u toho oslavovali narozeniny mého syna. Nakonec se ukázalo, že jídlo z tohoto motorestu bylo to nejlepší z celé cesty.
Dlouho očekávaný konec
Ušla jsem 320 km a byla zvědavá, co se stane, až dorazíme do Santiaga ke katedrále. Překvapivě to zas tak silné nebylo. Znám místa, která jsou energeticky mnohem silnější. Ale uvnitř katedrály, kde právě probíhá rekonstrukce, jsem dvě silně energetická místa našla…
Večer jsem šla s italkou na mši do malého kostelíku v centru a ráno na další pro poutníky v malé boční místnosti v katedrále.
Hodně jsme se pak spolu bavily o Bohu, o církvi, o její historii. Možná právě tohle pro mě bylo nakonec nejsilnější. Jsme celkem ateistický národ, ale víra v nás je. Ať už věříme v cokoliv, přijde mi, že jsme velmi duchovní národ. Jen už tomu třeba nedáváme nálepky…
Uvědomila si, že nakonec jsem opravdu vykonala pouť, že to nebyl jen trek. Že jsem možná jako poutnice dokončila něco, co bylo započato už někdy hodně dávno.
Možná proto jsem u toho tak trpěla, možná proto jsme si to nezkrátila. Najednou to do sebe zapadlo. Něco se poléčilo, uzdravilo. Jako bych více porozuměla svým předkům, jejichž kořeny jsou mimo jiné také ze Španělska….
S těžkým batohem životem
Allison mi řekla, že když sebou nosíme velký batoh, že v něm nosíme svoje strachy. Já ho neměla těžký, jen jsem v něm měla velký spacák, nafukovací karimatku a tivek (podložku pod karimatku). Hodně jsem o tom přemýšlela. A sama jsem viděla, že jiný batoh nese muž, který prodal svoji firmu a jediné co dělá je, že jezdí obytňákem po Evropě a chodí treky. Když dojde do vesnice, kde zjistí, že jsou plná ubytka, tak jde prostě dál. Je fit, má spoustu času. Nemusí sebou nosit něco pro jistotu…
Jak se ale chodí obyčejné mámě, která pro sebe v řádu běžných dní moc prostoru nemá. Ujít 30 km a zjistit, že nemá kde spát, to není její nejlepší představa…
Pořád jsem to měla v hlavě, ale pak si z toho udělala spíš obecnější závěry. Každý máme nálož v našem batohu jinou. Někdo tak může procházet životem s lehkostí a někoho bolí každý krok…
A není asi podstatné, jak moc je nakonec ten náš batoh těžký. Není ani důležité, kam dojdeme, ale je důležité udělat krok vpřed. Jeden, druhý, třetí… I když to někdy hodně bolí. I když je to někdy neskutečně těžké. I když by to člověk někdy nejraději vzdal, tak rozhodnout se ten krok udělat, to je to, co nás posouvá. To nám pomáhá. Protože pak se najednou ohlédneme a zjistíme, jak ohromný kus cesty jsme urazili. A možná je ta cesta pomalá a bolestivá, ale možná při ní víc vnímáme život sám než někdo, kdo ho profrčí v lehkosti a bezstarostnosti.
A samozřejmě, když můžu z toho batohu ubrat nějaké zbytečnosti, tak směle do toho. A když existuje možnost nějak si vše ulehčit (třeba si koupit nové boty), tak proč to neudělat (a nečekat dalších 50 km). Je zbytečné trpět víc, než je nezbytně nutné…
Nechci dělat úplný popis cesty Camino Primitivo, těch je na netu spousta. Chtěla jsem se s vámi spíše podělit o některé mé pocity a postřehy. Třeba to někomu pomůže vyrazit na cestu někam do neznáma nebo se odvážit udělat nějaký ten krok vpřed. Camino Primitivo není těžké. Můžete si dávkovat svojí denní dávku kilometrů podle sebe a jít to třeba 15 nebo více dní.
Člověk není nikdy sám
Já věřím tomu, že ať máme v životě, jakkoliv naloženo, vesmír nám dokáže pomoct. Musíme se tomu ale otevřít. A někdy otevřít se, znamená udělat právě ten jeden první krok do neznáma.
Vyrazila jsem sama, ale vlastně jsem se sama necítila. Byla jsem obklopena krásnou přírodou, potkávala dobré lidi, krásné stromy, rostliny a zvířata. Přálo mi počasí a věřím, že každý ten bolestivý krok, který jsem udělala, mi do života něco přinesl. Třeba víru, že to zvládnu i dál. Že zvládnu být podporující průvodkyní pro svoje děti. Že zvládnu další náročné situace, které život s diagnózou mojí dcery přináší.
Nezbývá než poděkovat
Děkuji Andaluzii i Galicii za vřelé přijetí. Odpočinula jsem si, nabrala důvěru v sebe sama, ukotvila svůj střed a ujistila se, že jdu správným směrem.
