To mi nedávno řekl syn a pak něco zamumlal o tom, že ségra musela udělat něco hrozného, když má teď tu svalovou dystrofii. Od koho to slyšel? Tak jsem se nad tím tak zamýšlela, co mu k tomu říct. A co taky říct lidem, kteří se touto větou ohání například v různých internetových diskusích. Jaký je můj současný názor? Musím říct, že se hodně vyvíjí, ale po 10 letech zkušeností a kladení si otázky proč, k tomu můžu napsat následující. Nemyslím si, že je to tak jednoduché. Musela jsem úplně opustit svá stará přesvědčení a pravdy a otevřít se všemu novému. Ale jakmile se otevřete, tak zjistíte, že zatím nevíme nic moc o tom, jak funguje lidská duše, geny, proč se některým lidem spouští některá onemocnění a jiným ne…
Máme tu ale obor epigenetika, který začíná mnohé objasňovat. A také různé duchovní přístupy, které když studujete, tak zjistíte, že se ve své podstatě shodují v názoru: karma je evoluční koncept života, nikoliv trest.
Karmna není trest
Filozofie karmy jako trestu vychází z židovsko-křesťanské kultury. Tato kultura vymezuje dobro a zlo. Ale pojmy jako dobro a zlo jsou velmi relativní a jejich posouzení záleží na historickém, společenském a kulturním kontextu.
Pár příkladů. Dříve, když byla žena znásilněná, tak byla zneuctěná a zavržená jako kdyby to byla její chyba… Bylo to tedy něco, co jí umazalo karmu?
Nebo jiný příklad. Sofiina volba. Spousty lidí v minulosti muselo dělat těžká rozhodnutí, kdy jedno bylo těžší než druhé a žádné nebylo správné. Dá se pak říct, že tito lidé mají zatíženou karmu? Nekradli, nevraždili, jen třeba museli udělat těžké rozhodnutí, jejichž důsledek si nesli celý život. Nepykali pak ve svém životě již dost?
A ti, co kradli a vraždili? Například žena, která ze zoufalství ukradne kousek chleba pro hladovějící děti nebo v sebeobraně zabije násilníka, je to něco, za co musí pykat? A to nemluvíme o traumatech a o tom, jak nikdo nekrade a nevraždí jen tak. Ale to je další téma… Šlo mi jen o to ukázat, že dobro a zlo jsou relativní pojmy.
Karma jako evoluční koncept života
Já dnes rozumím karmě jako něčemu, co nás vede zpracovat nějaké téma či výzvu, vyřešit nějakou životní lekci, zodpovědět nějakou životní hádanku. Může to být náš životní průvodce, ale také nemusí! Každopádně věřím tomu, že se během života máme vyvíjet a učit. A když se něčemu naučíme, tak tím pomůžeme nejen sobě, ale celé společnosti. Nemusíme být všichni lékaři, kováři nebo kadeřnice. Prostě každý umí něco a zbytek z toho může profitovat. A paralelně to podle mě platí v případech, kdy se někdo naučí odpouštět, milovat sám sebe, přestat obviňovat druhé, nebýt obětí, apod. Tím to tak trochu zpracuje i pro nás, pro celou společnost.
Je úplně jedno, čemu věříme. Inkarnace ano či ne. Zda si dítě vybírá své rodiče či nikoliv. Zda si sem duše přichází něco odžít či nikoliv. Nic z toho není důležité. Důležité je převzít zodpovědnost za vlastní život. Důležité je neobviňovat sebe ani nikoho jiného. To je důležité. Každý, kdo se ohání hláškou „karma je zdarma“, když je řeč o dětech s postižením, by si měl sáhnout hluboko do svého svědomí a zodpovědět si na otázku, jaké jsou jeho životní lekce. Otevřel jsem se jim? Má je přijaté a zpracované? Každý nějaké máme. Když vše vyřešíme, tak můžeme v klidu zemřít… A mrtví, alespoň, co já vím, zatím do internetových diskusí psát neumí ani našeptávat hlouposti malým klukům…
Vina versus vlastní zodpovědnost
Naše společnost jede na principu viny. Bohužel je tak nastavené celé naše školství, a to nám moc nepomáhá. Co s tím? Přestaňme hledat čí je to či ono chyba nebo kdo za to může a prostě převezměme zodpovědnost za vlastní životy. Tady a teď můžeme pracovat na sobě. Minulost nejde změnit ani ovlivnit, ale můžu pracovat na tom, abych byl(a) dobrým člověkem dnes.
Každý máme zodpovědnost za svůj vlastní život a jen tím, že zpracujeme své vlastní životní lekce, můžeme pomoct celé společnosti. Obviňování sebe či druhých nepomáhá vůbec nikomu a ničemu. Spíš jen ukazuje na nepochopení a nedostatečnou sílu čelit vlastním výzvám.
Životní zkoušky, lekce a hádanky
Jak jsem zmínila v úvodu, můj názor se vyvíjí. Ale jak pozoruji děti s postižením já, tak si myslím, že v jejich případě se opravdu nejedná o trest. Naopak, si myslím, že jsou to velmi často hodně vyspělé duše. Už jsou na úplně jiné úrovni vědomí než my ostatní. Lidstvo se vyvíjí a jde dopředu. A v mých očích nám tito lidé ukazují cestu. Bohužel naše společnost tomu ještě nerozumí a nechápe to. Já to sice žiji, ale zatím jsem se toho dotkla jen úplně zlehounka. Jak tomu pak může rozumět někdo, kdo s tím nemá vůbec žádnou zkušenost?
A není to tak, že každý, kdo se narodí s postižením je pak vzor hodný následování. To vůbec ne. Je to člověk jako kterýkoliv jiný a záleží na něm/ní a jeho nejbližších, jak se k této životní lekci postaví. A možná, že vůbec nemůžeme ovlivnit, zda takto těžkou lekci zvládneme nebo nezvládneme. Třeba k tomu zatím vůbec nemáme podmínky…
Někde jsem četla, jak k lidem s postižením přistupovali indiáni. Uctívali je a pomáhali jim, protože si vážili, že tu těžkou úlohu na sebe vzali oni. Jestli reinkarnace opravdu je a lidé, kteří hlásají karma je zdarma, tak v to pravděpodobně věří, tak to znamená, že si takovou lekcí dříve či později projdeme všichni… Nebo? Nebo můžeme podporovat ty, kteří to udělají za nás a my pak už nemusíme…
Takže co řeknu synovi, až příště přijde s něčím podobným? Víš, tvoje sestra na sebe teď vzala opravdu těžkou úlohu. Možná je to tak, že už toho zažila spousty a teď si má zažít jaké to, když člověku nefunguje fyzické tělo. Ale i ty máš velmi těžký životní úkol. Možná ten vůbec nejtěžší. Já tu s ní budu jen část života, ale ty s ní strávíš většinu. Tvoje životní lekce jsou v mnohém ještě větší než ty moje. Ale, když se jich nelekneš, a já ti s tím pomůžu, tak z tebe jednou bude dobrý člověk. Já tě tak vidím už dnes. Vidím krásného muže s velkým srdcem, který pomáhá lidstvu posouvat úroveň vědomí směrem k bezpodmínečné lásce.
karma jako příležitost
Děti jako ty a tvoje sestra nám ostatním mohou pomoci ukázat cestu. Vím, že máte moc pomoci nám rozpomenout se, kdo jsme a co se tady máme opravdu naučit. Velmi si přeji, aby co nejvíce lidí našlo sílu převzít zodpovědnost za vlastní životy. Doufám, že se nám dospělákům bude dařit budovat pro vás společnost, ve které budete moci zářit. Nebo lépe řečeno společnost, ve které budete mít podmínky pro to naučit se všem životním lekcím a rozluštit hádanky, které čekají, aby byly rozluštěné…
Často se nejvíce bojíme něčeho, co si nejvíce potřebujeme zpracovat. Nebojme se dětí s postižením. Třeba na sebe vzali tu těžkou úlohu, aby nám ukázali, jak dál. A nebojme se ani přijímat životní výzvy. Věřím, že když se výzvám otevřeme, celý vesmír se spojí, aby nám je pomohl zpracovat…
